Pro optimální zobrazení webu je nutné aktualizovat Váš internetový prohlížeč.(Zavřít toto sdělení)

Nemocnice Turnov
485 311 111 Informační linka
Menu

Poprvé jsem byl v nemocnici, když mi bylo, no, dejme tomu osm let. Na Pražském hradě prezidentoval v té době odborář z Kladna, Toník Zápotonda, jak mu všichni říkali, ale on si o mě starost nedělal. Spála… Co to dneska je? S repasem srdíčka s leží ve špitále o málo déle, než já ten týden na infekci. Po dohodě jsem se, jako dítě, vyhnul očkování proti difterii, tudíž jsem záškrt dostal až po vojně ve dvaadvaceti při návštěvě v Rusku. V liberecké nemocnici mé léčení trvalo sedm dní…

Ke stáří nemocnici navštěvuji už jenom ambulantně na interní ambulanci po nocích, na dvě, tři hodiny, než kapačka vykape. Je to svým způsobem paráda. Pololeže – polosedě na polohovacím lehátku pozoruji okolní cvrkot. Je nebývalý. V noci je ho snad o něco víc, než rušno, vše, jak na běžícím pásu, jako v depu závodů formule 1. Nic tu nikdo nedělá zbytečně. Naprosto sehraný tým odborníků, každý den je jiný. Cvrkot řízený moderní technikou, kosmická komunikace, péče nevídaných technologií… Snad jenom až na tu mísu, o kterou pacient požádá za pět minut dvanáct (i podle hodin). Častěji však, i když už nemusí.

Nám, co to „jenom kape“ je hej. Vedle leží osm právě přivezených pacientů z celého Libereckého kraje, často v bědném stavu. Nedýchají, jsou skoro v šoku, nekomunikují, srdíčko jim netluče, nebo jen trochu. Tým  – saniťáci, sestřičky a lékaři si v jednom kuse berou modré tenkostěnné sterilní rukavice, které po každém použití mizí v koši. Zůstalo i při těžké fyzické práci: měnit lůžkoviny, přenést pacienta ze super nosítek na polohovací ambulantní nemocniční postel, změřit tlak, odebrat krev, vycévkovat, EKG, napíchnout žílu pro kapačku, poslat na CT, rentgen a k tomu stálý úsměv na tváři. Paní naproti dostává potřetí mísu. Sestřička se nezlobí, nebo jen málo. Stále mobilem konzultují, jak a co udělat, aby se nic nepodcenilo.

Noční služba a stále noví a noví pacienti. Saniťáci je jednoho za druhým navážejí, jak na montážní lince k výměně pneumatik. Po nehodě teče krev proudem, ale my jsme na ambulanci, na interně.  Pána vedle štípla do tváře včela. Je včelař a podcenil docela malou včelu. Teď tu polosedí a kapačku má zavedenou do pravé paže. Ještě jednou EKG. „Co jste jedl? Čím ještě trpíte? Co berete? Kouříte? Vás si pamatuji, vaše jméno zní tak cize…“

A já vím, o čem mluví. Znám ty hraničářské pejsky na Grabštejně, co se jmenovali stejně. Mohli sníst, co chtěli a o alergii si mohli jen dát číst v odborné literatuře. Mně to nepomáhá, jsem ve špitále na ambulanci víc, jak častým hostem. Dá se říci proti své vůli, protože nevím, co mi alergii způsobuje.

Byla mi přečtená závěrečná zpráva. Nic nemusím podepisovat, běžte, držím vám dveře. Byla to parádní podívaná i zkušenost za 90 Kč, což je cena za vše v barvách, dobře ozvučené, autentické a v reálném čase. Překoná to i reality show, klidně i televizní Ordinaci v růžové zahradě.

Poděkování a dík mladé ošetřující lékařce doktorce Polové, profesionálním a trpělivým sestřičkám jejichž jsem občasným pacientem.

Středa 5. září 2018
Egon Wiener je známý autor mnoha publikací. Psát a svá díla vydávat knižně začal až v důchodu. Wiener se narodil ve čtyřicátých letech v Liberci, v česko-německo-židovské rodině. Kromě své autorské činnosti se zaměřuje také na sbírání historických pohlednic.

http://egonovypohledy.blogspot.com/2018/09/letma-nocni-navsteva-na-interne-v.html