Snažíme se, aby od nás pacienti odcházeli spokojení

Anesteziologická sestra má velmi rozmanitou práci. Stará se o široké spektrum pacientů, k vykonávání své profese navíc potřebuje mnoho vědomostí z různých oborů. Tvoří také úzkou pracovní dvojici s lékařem. Spolu mj. rozhodují o postupu při poskytování anestezie a péče o pacienta v průběhu operačního nebo diagnostického výkonu. Hana Šmídová, staniční sestra, která má na starosti dvacet tři anesteziologických sester, se proto usmívá nad zkreslenou představou svého okolí, že její práce spočívá v tom, že „napíchne žilku a pak má celej den klid“.

Před začátkem rozhovoru jsme se bavily o tom, že o anesteziologických sestrách je vžitá mylná představa, že jen uspávají pacienty. Jak to je tedy doopravdy?

Je pravda, že se o nás s mírnou nadsázkou říká, že „bez nás operace nezačne“. Jinak ale máme široký profesní záběr napříč všemi odděleními a naše práce je velmi rozmanitá. Dost se odlišuje od běžné práce sester na jednotlivých odděleních. Tvoříme úzkou pracovní dvojici s lékařem v týmu, zároveň se musíme umět spoléhat jen samy na sebe a zvládat stresové situace. Předpokladem pro tuhle profesi je i schopnost rychlého a adekvátního rozhodování, technická zdatnost, manuální zručnost a rychlá orientace.

Naše práce ale samozřejmě není jen ta na sále. Často začínáme na urgentním příjmu dole nebo nahoře na heliportu. Tam chodíme jako tým se sestrami z ARO (dnes CARIM). S námi vždy pracuje anesteziolog a přidává se lékař, podle toho, o jaký typ příhody/nehody se jedná. Když jde o infarkt, je v týmu lékař z kardiologie, při autonehodě chirurg traumatolog se sestrou z chirurgie, pokud se jedná o dětského pacienta, přijde k nám lékař z dětského oddělení.

Další postup péče pak odpovídá typu zranění. Pacienta vždy napojíme na monitor a v případě velmi vážného stavu s ním jedeme rovnou na sál, případně jej přímo v předávací místnosti resuscitujeme.

Rozhovor je opakovaně přerušován, neboť staniční sestře Šmídové neustále zvoní mobilní telefon. Urgent, oddělení, ambulance, kolegyně…  

Slyším, že toho máte na starosti opravdu hodně. Vraťme se ale k našemu rozhovoru. Co ještě zajišťují anesteziologické sestry v rámci nemocnice?

Musím ještě doplnit chirurgický urgent. Pokud má pacient poruchu vědomí, je neklidný, po autonehodě atp., podílíme se na péči i na příjmu. To samé platí, když kolegové napříč odděleními potřebují zajistit dýchací cesty nebo nemohou napíchnout žílu. Dále máme samozřejmě na starosti sály a anesteziologická konzilia před operací. Tam se shrnou všechna vyšetření a lékař pacientovi vysvětlí, jaký druh anestezie je k dané operaci vhodný. Staráme se také o ambulanci bolesti, kterou navštěvují lidé s chronickou bolestí. Jsou to lidé s nádory, po autonehodách, pásových oparech, prostě pacienti, kteří mají nějakou dlouhodobou bolest. Pacientům se zde rozepisují léky proti bolesti, opiátové náplasti, nechávají kapat infuze. Také se tu provádějí opichy a epidurální podání léků. Na ambulanci se střídají čtyři sestřičky, takže mají přehled o pacientech. Pro ty to znamená určitý komfort, protože tam vždy narazí na sestru, která je zná.

Teď si už umím vaši rozmanitou denní práci trochu lépe představit. A to jsme se ještě nedostali k těm operačním sálům…

Ano, anesteziologická sestra má na starosti velmi široké spektrum činností. Naše sestry chodí uspávat pacienty na všechny sály napříč nemocnicí. Proto musíme znát všechna tato oddělení a jejich specifika. Musíme dopředu vědět, na jaký výkon daný den jdeme, v jaké bude pacient pozici, jestli se bude používat CT. Také zodpovídáme za dostatek materiálu, připravenost pracovního prostředí a kontrolujeme i funkčnost anesteziologických přístrojů. Před i po příjezdu pacienta na sál musí anesteziologická sestra zajistit spoustu úkonů, asistovat lékaři, kontrolovat fyziologické funkce pacienta během operačního zákroku, vést sesterskou dokumentaci pacienta. Po skončení operačního výkonu zodpovídá za úklid pracoviště, jeho doplnění a opět za kontrolu anesteziologických přístrojů. Ani po operaci ale naše péče o pacienta nekončí. Staráme se o pacienty i dlouho po návratu ze sálu, protože chceme, aby je po operaci nic nebolelo. Někdy mají zavedený epidurální katetr, pícháme jim třeba do zad různé katetry, kam jim kapou účinné látky. Nedávno jsme navíc pořídili nové dávkovače léků pro pacientem řízenou analgezii. Ty používáme třeba na porodnici nebo po operaci páteře, kostí. Pacient si díky nim dávkuje analgetika sám, podle aktuálního stavu bolesti. Dávkovače chodí napříč odděleními doplňovat dvě naše sestry, je to takový dvaceti čtyřhodinový servis. Do budoucna plánujeme, že si dávkovače budou sestry na odděleních doplňovat samy. To se už i někde děje.

Chápu to tedy tak, že anesteziologická sestra dochází na oddělení napříč celou nemocnicí. To ale máte asi nějak rozdělené, přeci každá sestra neběhá denně po všech odděleních…

To samozřejmě ne. Sestry se na odděleních střídají po měsíci. Jeden měsíc chodí na neurochirurgii – na operace hlavy a páteře, pak na ortopedii, následně na chirurgii, další měsíc na gynekologii. Jedna sestra je každý den vyčleněna pro akutní tým. Ta pak obchází pacienty, kteří od nás mají nějaké invazivní vstupy, a kontroluje je. V noci to dělají dvě sestry, které slouží. Postupně se ale i do této činnosti více zapojují jednotlivá oddělení. Hodně nám pomáhá třeba neurochirurgický a chirurgický JIP, kde si svoje pacienty řeší sami.

Anesteziologické sestry pracují na ranní směně, nicméně nyní, když jsou sály zavřené (pozn.: probíhá rekonstrukce všech chirurgických sálů), chodí ještě dvě naše sestry na směnu odpolední. Dvě sestry pak každý den slouží tzv. ÚPSky (pozn.: ústavní pohotovostní služba), které jsou na dvacet čtyři hodin.  Chci ale podotknout, že sestra, která si vybere tuto specializaci, nemusí nutně tyto služby sloužit. Může mít jen ranní směnu nebo ranní směnu plus ÚPS.

Dobře, představme si tedy, že jsem čerstvá absolventka VŠ, obor všeobecná sestra. Během praxí jsem byla na CARIMu, jsem technický typ, chci u vás nastoupit, ale trochu se bojím. Jsem ta správná kandidátka?

Pro nás je ideální vystudovaná sestra, která se nebojí. Absolventka vysoké nebo vyšší odborné školy, která si prošla praxí na jednotkách intenzivní péče, má samozřejmě výhodu. Když totiž přijde někdo, kdo se s JIPovou prací vůbec nesetkal, je toho na něj najednou strašně moc a zaučování trvá velmi dlouho. Ten, kdo prošel JIPem, ví, co je dávkovač, monitor, a má povědomí o tom, jak moc je toto intenzivní a technický obor. My samozřejmě novým kolegyním a kolegům vše ukážeme, jen znovu zdůrazňuji, že toto je hodně technický obor. Anesteziologickou sestru opravdu musí dělat člověk, který se nebojí přístrojů.

Rozumím. Přístrojů se nebojím. Jak to tedy bude po mém hypotetickém nástupu probíhat? Kam mne pošlete?

Zaučování probíhá na „nejklidnějších“ sálech. Sestry začínají tím, že si zkusí napichování žíly, učí se práci u jednoduchých zákroků, nejkratší anestezie a pak jdou postupně na kolečko. Prostřídají se na ORL, gynekologii, porodnici, neurochirurgii, ortopedii, chirurgii, u dětských pacientů. Každý obor má svá specifika, proto je důležité, aby si prošly všemi sály postupně.  Když pak mají tzv. adaptační praxi hotovou, sedneme si a řekneme, kde se cítily dobře, co jim šlo, kde se naopak ještě necítily komfortně a chtějí si to znovu vyzkoušet.

Celý adaptační proces ale opravdu závisí na tom, odkud sestra přijde. Pokud nejde rovnou ze školy, ale už pracovala třeba na JIPu, na ARO, tak se v pohodě zaučí za tři měsíce. Nemusím ji totiž učit základní věci. Vysvětlím jí, o čem je anestezie, a jdu s ní rovnou po sálech. Musí se naučit asistovat u spinální či epidurální anestezie a taky píchání bloků, tzn. umrtvení nervů, které vedou bolest do jakékoliv končetiny. Potom jde – stejně jako zmiňovaná studentka – kolečko po odděleních, ale v daleko rychlejším rytmu. Zkusí si třikrát plíce, neurochirurgii, ORL, chirurgii, akutní porod. Už ale umí napíchnout žílu, ví, jak se ředí léky, takže její kolečko netrvá půl roku. Když si tímto projde, je schopná samostatně vzít klidný operační stůl s tím, že vedle bude pracovat někdo, kdo jí může případně pomoci. A také tam bude samozřejmě lékař, se kterým spolupracuje.

Myslím si, že jsme na anestezii opravdu dobrý tým. Anesteziologické sestry jsou holky, které jsou schopné postavit se kdekoliv a pracovat.  Musím je tady pochválit. Umí toho spoustu a mají odhad. Ale to zaučení, to chce čas. Je to hodně samostatná práce, kterou si musíme řídit a udělat samy. Určitě je ale výhodou, že při operacích vždy pracujeme ve dvojici lékař – sestra a pomáháme si navzájem.

Takže na sále platí, že „bez vás operace prostě nezačne“…

Ano, jsme takový řídící článek sálu. Zajišťujeme pacienta před i po operaci a během samotného zákroku sledujeme, co se děje okolo. Z každého oboru musíme umět aspoň část, víme, jak moc bude pacienta výkon bolet a co si máme připravit. V praxi to funguje tak, že každý den připravím dopředu klasický rozpis, v němž jsou vyznačeny všechny sály, které daný den jedou, všichni pacienti, kteří budou operovaní, a všechny anesteziologické sestry, které budou v práci. Sestry tak vždy den dopředu vědí, na jaké operace jdou. To je důležité, protože na některé operace se musí ráno připravovat více a přijít dříve. Třeba když mají „plíci“, počítají s velkou přípravou, když jdou na neuro, budou tam mít totální intravenózní anestezii, tzn., že pacient nebude nic čuchat ani ho nebudeme relaxovat, ale budeme ho napichovat do žíly. Napichují se čtyři žíly, na to musí být sestra přichystaná, mít na to dostatek času a pacienta si připravit. Samozřejmě nikdy nevíme dopředu akutní věci, které daný den nastanou a které tím vším mohou zamíchat. To jsou třeba ta zmiňovaná polytraumata, kdy pak běžíme na heliport, takže plánovaný pacient musí počkat.

Kolik je vlastně v liberecké nemocnici anesteziologických sester celkem?

Nyní máme dvacet tři sester, ale nejsou to vždy plné úvazky. Reálně jich je tedy tak dvacet. Ideálně bychom jich měli mít dvacet pět. Věřím, že se po tomto rozhovoru zájemkyně jen pohrnou. 😊 Je sice pravda, že naše práce je psychicky i fyzicky náročná, ale kdo sem nastoupí, určitě ocení její různorodost. A také to, že získá rozsáhlé znalosti z mnoha odvětví medicíny a naučí se samostatnosti.

Věřím tomu, že pro spoustu mladých lidí může být tato adrenalinová práce velmi atraktivní. Čím konkrétně zlákala anestezie vás? A proč jste u ní zůstala?

Tak to vás pobavím. Na zdrávku jsem šla proto, že mám maminku zdravotní sestru, takže jsem nikdy o něčem jiném ani nepřemýšlela. Když jsem měla nastoupit do nemocnice a vybíraly jsme si, kam půjdeme, kamarádka mi řekla: „Jdeme na ARO, tam je to fajn. “ Na zdrávce jsem na žádný JIPový jednotce nebyla, takže jsem vůbec netušila, co bych tam vlastně dělala. Nastupovala jsem v roce 1997, všechna nemocniční oddělení mi tehdy přišla ošklivá. Ale liberecké ARO, to bylo krásné. A hlavně tam byla kuchyň s krásnou novou bílou kuchyňskou linkou koryna. A to rozhodlo. Nastoupilo nás tehdy na oddělení osm, po roce jsem tady zbyla sama. Bylo to náročný. Až po nástupu jsem zjistila, co mne vlastně čeká, zvykala si na lidské příběhy, rozmanitost práce, koloběh směn. Ale neměnila bych. V mezidobí jsem měla dvě mateřské a zkusila si pracovat tři a půl roku na dětském obvodě. Ale lehce mne to tam nudilo. Já mám prostě ráda, když trochu cáká krev a je adrenalin.

Takže jste se vrátila do nemocnice a nyní jste dokonce na pozici na staniční sestry…

Být staniční (pozn.: Staniční sestra je řídicím pracovníkem celé ošetřovatelské jednotky a je přímo podřízena vrchní sestře. Vykonává vysoce specializovanou ošetřovatelskou péči, organizační a řídicí činnost. Vede celý ošetřovatelský tým.) jsem netoužila, mám ráda pacienty, ráda je při usínání držím za ruku, povídám si s nimi. Tahle práce mi chybí, proto si nechávám i čtyřiadvacítky, abych byla v kontaktu s provozem. Chci běžet na vrtulník, chci umět napichovat žíly, nechci být jen sekretářka. Tu práci ale dělám i pro své sestry, pro náš „kurníček“. Jsem prostě taková kvočna, na této pozici jsem za ně a pro ně. A také chci, aby odsud pacienti odcházeli s dobrým pocitem.